Aničko, pískání se věnujete již osmým rokem. V čem vás práce rozhodčí nejvíce baví?
Nejvíce mě rozhodně baví sledovat výkonnostní posun u dětí, které mám možnost pískat. Je zadostiučiněním vidět, jak se každým odehraným turnajem mladé hráčky a hráči zlepšují a neustále posouvají směrem dopředu. 

Pocházíte z Opavy, přesto jezdíte pískat především do pražského a středočeského regionu. Proč za zápasy u turnaji cestujete tak daleko?
Primárně jsem začala pískat v Praze, jelikož jsem zde byla určitou dobu na studijních praxích a nyní už jsem u toho zůstala. Především v hlavním městě vnímám mnohem větší možnost a příležitost se v samotném pískání rozvíjet, než tomu je v mé rodné Opavě a jejím okolí. Celkově je tu větší výběr a různorodost utkání, která mohu řídit. V Praze navíc bydlí má sestra, kterou vždy, když je to možné, ráda navštívím. 

Kolik hodin tedy strávíte průměrně na cestách? Stojí vám to za to? Nelitujete toho někdy?
Bydliště mám v Opavě, momentálně ale studuji a pracuji v Olomouci, kde pobývám většinu svého času a odkud také nejčastěji za turnaji a zápasy do Prahy vlakem cestuji. Jenom cesta tam trvá přibližně dvě a půl hodiny, což pro mě není nic hrozného a dá se to zvládnout. Nikdy jsem toho nelitovala, protože mě pískání opravdu baví a jsem schopná mu nějaký svůj čas obětovat.

,,Pískání je za mě velice dobrá škola do života, při které se kromě pravidel florbalu naučíte pracovat s různorodými emocemi a řešit těžké situace pod tlakem. K zahození není ani kondice nebo seznámení se s novými lidmi, které baví být součástí sportovního prostředí." 
Regionální rozhodčí Ngoc Mai Tranová

Co považujete za vůbec nejtěžší věc na pískání?
Řekla bych, že je to správné a rychlé posuzování sporných situací během zápasu. Rozhodčí se při těchto momentech ocitá pod velkým tlakem a musí co nejspravedlivěji a co nejlépe bez prodlení rozhodnout. Velmi složité je to pak u situací, které jste například špatně viděl, což se může naprosto přirozeně stát a od toho na hřišti máte svého druhého kolegu, se kterým se můžete poradit. 

Který okamžik ze své dosavadní rozhodcovské kariéry byste vypíchla, a proč?
Vybrala bych situaci, která se mi stala poměrně nedávno. V jednom duelu 2. ligy dorostenců jsem musela udělit červenou kartu hráči za vběhnutí na hrací plochu během hry z trestné lavice, za což podle pravidel opravdu trest do konce utkání je. Zápas se neobešel ani bez dalších trestů a emocí, to ale ke sportu patří a velice mě to do další kariéry rozhodčí obohatilo.

Máte nějakou radu nejen pro začínající sudí?
Všem bych určitě poradila, aby pískali co nejvíce, co to jen jde a snažili se i trochu míchat s jinými rozhodčími, tedy občas řídit utkání i s jiným kolegou, než na kterého jste zvyklí, poněvadž vám může předat zase nové poznatky a rozdílný pohled na samotné pískání. Stabilní rozhodcovský pár je skvělá věc, ale někdy je fajn si to vyzkoušet třeba i s někým ostřílenějším nebo naopak méně zkušeným, kterého pro změnu můžete něco naučit vy.

Nakousla jste téma rozhodcovského páru. Máte v současné době stálou kolegyni či kolegu, nebo mače řídíte vždy s tím, kdo se právě naskytne?
Momentálně stálého kolegu nemám, ale nevidím v tom problém. Ještě jsem ve fázi, kdy to tolik nepotřebuji a naopak jsem ráda, když mám možnost pískat s někým novým a tudíž získat nové zkušenosti a odlišný pohled na věc, což je, jak už jsem zmiňovala, naprosto super. 

Jak moc během utkání vnímáte především tedy negativní emoce od jeho aktérů, a jak se s nimi snažíte pracovat?
Myslím si, že s negativními emocemi se vyrovnávám poměrně dobře. Především proto, že jsem byla jako rozhodčí vychována v Moravskoslezském kraji, kde se při výuce nových sudích praktikují trochu odlišné metody, než tomu je například v Praze (úsměv). Konkrétně pak na hřišti mi pomáhá to, že si řeknu, že člověk, který něco nepěkného pronesl, to tak nemyslel, protože byl v afektu. Je tedy velmi důležité si nebrat nic osobně a pokud možno vždy zachovat chladnou hlavu, i když v některých momentech je to strašně složité.

Jakými vlastnostmi by měl podle vás disponovat každý správný arbitr?
Stoprocentně by mu nemělo chybět sebevědomí a měl by umět prodat každý svůj výrok, to je totiž na projevu rozhodčího jedna z klíčových věcí. Mělo by ho to ale hlavně bavit a mít touhu neustále se zlepšovat ve všech aspektech, které práce arbitra obnáší. 

Jaké zkušenosti do života se dají nabrat díky pískání? Proč by nikdo neměl váhat stát se florbalovým rozhodčím?
Pískání je za mě velice dobrá škola do života, při které se kromě pravidel florbalu naučíte pracovat s různorodými emocemi a řešit těžké situace pod tlakem. K zahození není ani kondice nebo seznámení se s novými lidmi, které baví být součástí sportovního prostředí. Třešničkou na dortu je vidět hráče, které jste třeba při jejich začátcích pískali a měli tu možnost sledovat jejich postupný vývoj v reprezentaci nebo v top soutěžích, je pocit k nezaplacení.

Jak trávíte váš další volný čas? Najde se mimo pískání, práce a studia prostor pro další koníčky?
Když zrovna nejsem s píšťalkou v ruce mezi mantinely, tak docela dost času trávím v posilovně. Jinak mám obecně ráda sport, což se projevilo i při výběru mého povolání, pracuji totiž jako fyzioterapeutka.