Téměř tři měsíce se na vítězné vlně vezly hráčky Vinohrad. Pražský celek během tohoto období nastřádal hned jedenáct výher a vyhoupl se do horních pater západní části 1. ligy žen. Výrazný podíl na bodově úspěšném období má i brankářka Daniela Kreisingerová, jež si po deseti odchytaných duelech drží úspěšnost zákroků přes 86 %.
Čelo západní skupiny druhé nejvyšší soutěže žen je zatím velmi našlapané. Jedním z týmů, který pomýšlí na nejvyšší pozice v probíhajícím ročníku, jsou i Královské Vinohrady, kterým aktuálně se ziskem šestatřiceti bodů náleží čtvrtá pozice. Pražský celek má však oproti svým soupeřkám odehraný menší počet zápasů, a tak se může v tabulce ještě posunout. Jednou z hlavních tváří vinohradského celku je gólmanka Daniela Kreisingerová, která těží ze zkušeností z nejvyšší soutěže, kde dlouhá léta působila v barvách Bohemians, či finského Classicu, v jehož dresu si zahrála i Champions Cup v roce 2013. Jak hodnotí dosavadní průběh sezony a jak vzpomíná na své zahraniční angažmá?
Pojďme rovnou k týmovému hodnocení. Aktuálně jste na čtvrtém místě. Jak jste na Vinohradech spokojené s dosavadním výsledkem?
Myslím, že s aktuálním umístěním je tým i vedení klubu spokojené. Vcelku nesejde na tom, jestli jsme první nebo třeba páté v téhle části sezony. Důležité je, abychom se stále florbalově zlepšovaly a v play-off předvedly nejlepší možný florbal.
Jaké byly vůbec týmové ambice pro tento ročník?
Trenéři mluvili před sezonou o finále. V aktuálním průběhu to však zatím moc nevypadá, ale stát se to samozřejmě může, což by samozřejmě bylo skvělé.
O přední příčky 1. ligy je velký boj. Pomáhá bitva na čele k celkovému zlepšení celé úrovně soutěže?
Neřekla bych, že by se kvalita soutěže výrazně zvedla. Je však pravda, že ubylo méně kvalitních týmů na chvostu tabulky, takže jsou zápasy vyrovnanější. Když se na to podívám v konečném důsledku, tak je to asi tak. Určitě jsme svědky vyrovnanějších soubojů.
S Vinohrady jste držely dlouhou vítěznou šňůru. Bylo pro tým těžké neustále se motivovat do každého zápasu a nic nepodcenit? Přeci jen při takovéto dlouhé šňůře může přijít uspokojení.
To potvrdí asi každý sportovec v jakémkoli sportovním odvětví, že je velmi těžké podávat neustále stoprocentní výkon fyzicky i hlavou. U nás tím spíše, že se jedná o veskrze amatérskou soutěž. Také to vypnutí přišlo v zápase proti Startu98. Myslím, že náš totální výpadek ve třetí třetině byl mimo jiných záležitostí, o kterých nechci blíže hovořit, i tím, že jsme věděly, že nás čekají v krátké době tři těžká utkání po sobě.
V soutěži se potkáváte s řadou pražských celků. Mají pro vás derby přeci jen větší náboj?
Asi ne nějak nutně. Bereme to jako každé jiné zápasy. Důležité je spíše postavení soupeřek v tabulce a jejich aktuální forma.
Vy jste si vyzkoušela i angažmá ve finském Classicu, se kterým jste si zahrála i Champions Cup 2013. Jak se zpětně ohlížíte za touto zahraniční zkušeností?
Bez pochyby to byla nejlepší florbalová i životní zkušenost v super soutěži a týmu, která navíc přišla ve vhodný čas. Moc se k tomu ale již nechci vracet. Přeci jenom je to už dlouho a i já jsem životně trochu jinde. Jsem však ráda, že jsem tuto štaci mohla absolvovat.
Ve Finsku jste byla rok. Nebyla třeba i možnost prodloužení angažmá?
Možnost tam byla, byly jsme tak i s hlavní trenérkou Irinou Peltolou domluvené, že si dáme vědět před začátkem nové sezony, jestli budu v Classicu pokračovat. Nicméně jsem se rozhodla zůstat doma v Praze kvůli bezesporu lepšímu pracovnímu zařazení, než bych mohla v té době dosáhnout ve Finsku. Končila jsem vysokou školu a psala diplomku. Hned po skončení studií jsem začala pracovat v renomované firmě, která se zabývá snížením energetické náročnosti budov, projekcí a dotačním poradenstvím. Moje kariéra se rychle rozjela na plné obrátky. Nedokážu si představit, že bych něco podobného dělala ve Finsku bez znalosti finštiny. Přiznám se, že nejsem ten typ, kterému je v podstatě jedno, co dělá. Uklízení nebo práce ve fastfoodu by mě asi nenaplňovala.
Považujete angažmá a úspěchy ve Finsku za svůj florbalový vrchol?
Rozhodně! Právě to angažmá jako takové spíš než úspěch v podobě titulu či finálové účasti v Champions Cupu. V té době mi přišel přístup hráček samotných, ale i celého trenérského a podpůrného týmu naprosto profesionální. Každý věděl, kde je jeho místo, a co se od něj očekává. Já jako lehký introvert jsem si velmi oblíbila předzápasovou přípravu v Classicu. Když jsme vešly do šatny, už jsme spolu vůbec nemluvily. V šatně bylo naprosté ticho, bylo by slyšet spadnutí špendlíku. Maximální soustředění. Když například potřebovala některá z hráček něco zatejpovat, tak si s fyzioterapeutkou šeptaly, aby nerušily ostatní. Tak to bylo až do příchodu trenérů, kdy začala porada. Nebylo to nic nuceného, ty holky prostě byly takhle nastavené. Teď jsme tady od toho, abychom předvedly naši nejlepší hru a nic jiného nás teď nezajímá. V Classicu jsem měla i svého prvního trenéra, tedy spíše trenérku, golmanek. Příprava tak začala být cílená. Místo nesmyslných debat s trenéry o tom, že jsem radši měla dělat atletiku, jsme se skutečně zaměřovaly na odstraňování nedostatků v chytání. Samozřejmě, dnes je to zase dál, ale tenkrát mi to přišlo převratné. Říkala jsem si, že se mi konečně někdo věnuje.
Absolvovala jste i jednu reprezentační akci. Nemrzí vás třeba zpětně, že reprezentační startů jste si nepřipsala více?
Jak jsem řekla, jsem už staršího data vydání, mám rodinu, takže dnes mě rozhodně tato věc netrápí. Možná tenkrát tomu mohlo být jinak. Jana Christianová už tenkrát byla rozjetá, navíc mladší. Na reprezentační srazy jsem jezdila s drobnými přestávkami deset let, vždy jsem věděla, že se řadím mezi ty gólmanky, které se de facto zkouší na začátku cyklu. Pravděpodobně proto, aby si stálice trošku odpočinuly. Reprezentaci jsem tak brala spíše jako možnost, jak si načíst a okoukat střelkyně z jiných ligových celků, což se mi hodilo v lize. Navíc jsem se vždy považovala spíše za klubového hráče, potřebovala jsem mít častější a bližší kontakt se spoluhráčkami, potřebovala jsem je opravdu znát. V reprezentaci mi to z tohoto důvodu úplně nesedělo.
V nejvyšší soutěži jste strávila dlouhá léta. Pociťovala jste třeba během let změny ve výkonnosti a kvalitě celé soutěže?
Vzhledem k tomu, že jsem nejvyšší soutěž hrála osmnáct let, tak by bylo dost divné si nevšimnout toho obrovského výkonnostního posunu, kterou tato soutěž a celý florbal u nás udělal a dělá neustále. Nemám ráda, když někdo říká, že ženský florbal u nás za moc nestojí, je to čím dál tím horší, reprezentace by se měla zrušit a podobné věci. Vždyť jenom za mého působení v extralize se podoba soutěže měnila do stávajícího formátu, kdy se hraje každý týden, trénuje se prakticky denně, metodika florbalu je mnohem propracovanější, přibyly specifické tréninky střelecké, pro brankářky, spolupracuje se s profesionálními kondičními trenéry, plno hráček mělo a má své individuální tréninkové jednotky a trenéry. To na začátku nebývalo. Navíc dnes větší kluby zakládají své akademie, úzce spolupracují s týmy právě z první ligy, kam posílají šikovné mladé hráčky se vyhrát, než si je stáhnou zpět do extraligového áčka. Čím dál tím více hráček odchází i do kvalitních ženských soutěží v zahraničí, kde se úspěšně prosazují. A že se v extralize občas objeví jeden, dva týmy, které nejsou tolik konkurenceschopné, na faktu nic nemění. Překonat propast mezi, řekněme, etablovanými průměrně hrajícími týmy v extralize a příchozími týmy z 1. ligy je zatím běh na dlouhou trať.
Jak již bylo zmíněno, máte za sebou již slušnou řádku let na vrcholové florbalové scéně. Co je receptem podle Vás na florbalovou dlouhověkost?
Láska k tomu sportu. A pak taky, že jsem zásadová a nejsem úplně líná. Nebojte, ale ani já to věčně hrát nebudu (smích).
Když se odprostíme od florbalu tak, jak jste si užila sváteční dny?
Díky své malé dceři nakonec užila. Přiznám se ale, že každodenní objíždení mé a přítelovy rodiny je poněkud vyčerpávající. Do toho se snažím trénovat a trochu pracovat. Takže jsem se rozhodně nenudila.
