Pátek byl dnem, kdy mohli čeští florbaloví fanoušci naposledy spatřit v reprezentačním dresu Toma Ondruška a brankáře Martina Beneše. „Jsem hodně rád, že jsme to s Tomem mohli zažít a že nám to Český florbal umožnil. Užil jsem si to a jsem rád, že jsme vyhráli. Těší mne, že tu byla celá moje rodina, děti a bylo to super,” odpovídal po utkání dojatě jeden z nejzkušenějších superligových gólmanů.
Beneš debutoval v národním týmu po řadě let ve funkci jedničky v pražské Spartě. V reprezentaci poprvé nastoupil až v 33 letech a je tak dodnes nejstarším premiantem. Za dva cykly v reprezentačním výběru dokázal čtyřikrát vychytat čisté konto – z toho jednou na MS a jednou na Světových hrách. Na kontě má bronz z World Games a medaile za druhé a třetí místo ze světového šampionátu. Vychytaným triumfem nad Finy pomohl Čechům v září k vítězství na turnaji Euro Floorball Tour.
Odchytal jste první polovinu zápasu. Jaké to bylo do duelu nastupovat s tím, že je to to poslední?
Těžké. Už ve čtvrtek, když byl poslední trénink, jsem si to uvědomil a pak při rozcvičce před zápasem také. Při zápase jsem to už nějak moc necítil a byl jsem rád, že jsem měl i nějaké zákroky. Škoda jen těch dvou smolných gólů, ale užil jsem si to a jsem hodně rád, že jsem v Hradci mohl být a jak říkám – vítězná tečka je ta nejlepší tečka.
Při odchodu ze hřiště jste pomyslně předal štafetu Tomášovi Jurcovi, který si naopak odbyl premiéru. Jaké se ve vás v tu chvíli mísily pocity?
Hodně těžké, protože víte, že už na hřiště v této roli nikdy nevkročíte. Ale užil jsem si to a moc mě těší, že jsem si to mohl zažít. Zároveň jsem hrozně rád, že můj nástupce je zrovna Tomáš. Je to fajn kluk, který chytá skvěle a myslím si, že ho čeká velká budoucnost a určitě to bude důležitý člen reprezentace v mnoha následujících letech. Držím mu palce a přeju mu hodně štěstí.
Účastnil jste se tří velkých světových akcí – dvou mistrovství světa a jedněch Světových her. Ze všech máte doma medaili, tak jak moc těší tohle?
Byl jsem tam jako takový žolík (úsměv). Bylo to super a základ byl ten, že jsme s Bauím utvořili skvělou dvojici nejen co se týče výkonu na hřišti, ale hlavně jsme byli a pořád jsme výborní kamarádi. Můj support pro něj a obráceně, když jsem chytal já, byl extrémně důležitý a to nás dva vytáhlo a vytáhlo to i celý tým. Pomáhali jsme si všichni navzájem a bylo to super.
Rozlučka proběhla v Hradci Králové, což není úplně florbalové město. Je dobře, že reprezentace jde i do těch měst, kde se nehraje superliga?
Určitě. V první řadě je skvělé, že se hrálo v České republice. Rádi hrajeme před českým publikem a tohle byly jediné dva přátelské duely před příštím mistrovstvím světa, které se konaly doma. To, kde to je, pro nás jako hráče není důležité. Naopak, rádi vyvezeme reprezentaci právě někam, kde ti kluci běžně nehrají, publikum se na ně může těšit a je to pro něj něco nového. Myslím si, že takhle je to mnohem lepší.
Když si shrnete tu reprezentační kariéru, tak co se vám vybaví jako první?
Kabina, to jednoznačně, a ty zážitky. Mám obrovské štěstí, že jsem vlastně nezažil neúspěch. Byl jsem na třech akcích a měli jsme z nich tři medaile. Končili jsme v Curychu ve finále mistrovství světa. Kdyby mi to někdo před pěti lety řekl, tak si budu klepat na čelo. Poznal jsem skvělé spoluhráče a lidi, které bych normálně nepoznal, protože jsem je potkával jen jako soupeře z ligy. Poznal jsem je jinak a toho si hodně moc cením, že jsem navázal přátelství, která bych bez reprezentace neměl šanci navázat.
