V přípravném zápase se Švýcary převzal kapitánskou pásku, aby symbolicky vedl mužstvo při svém posledním startu za národní tým. S mužskou reprezentací se v pátek večer rozloučil Tom Ondrušek, který končil vítězstvím 5:3 a uzavřel svoji dvanáct let dlouhou kariéru v českých barvách.
Opravdická legenda české reprezentace, to je Ondrušek, pro nějž bylo poslední utkání to s číslem 108. "Chtěl bych poděkovat své manželce, svým dětem, svým rodičům a moc děkuji také svým spoluhráčům a především Jardovi Berkovi, že nám dal s Benym tuto možnost a všem z Českého florbalu, že jste si s tím vším dali práci. Moc si toho vážíme. Chtěl bych moc popřát klukům směrem k dalšímu mistrovství světa, aby naplnili své cíle, které mají. Myslím si, že jsou velmi reálné a mají schopnosti na to, aby na ně dosáhli," rozloučil se před tribunami v SH Třebeš trojnásobný medailista z mistrovství světa.
Jaké jsou pocity potom, co jste naposledy oblékl reprezentační dres?
Zaprvé jsem rád, že jsme zvládli zápas a vyhráli. Měl jsem z toho obavy. Rozlučka se a mnou a Benym (Martinem Benešem, pozn. red.) je jedna věc, ale druhá je, že pořád jde o utkání reprezentace. Věnuje se mu spousta času a energie, aby se zorganizovalo, a i pro tým to znamená strašně moc důležitou přípravu. Každý zápas, každý den, který společně stráví. Vítězství má určitě hodnotu. Soupeř byl velmi houževnatý a kvalitní, zejména ve druhé půlce duelu.
Co dalšího se vám dostává na mysl?
Že to je i úleva. Je to dvanáct let, co jsem si poprvé zahrál za reprezentaci, a bylo to dvanáct let stresu. Mám však na mysli toho pozitivního - stále vás sledují trenéři, musíte být na každý turnaj či akci připravený. Stejně tak v lize, abyste se drželi na nejvyšší úrovni. Nevydechnete během sezony ani po ní. Když ostatní odpočívají, vy jedete na ta soustředění, kde se maká od rána do večera. Mám za sebou dvanáct let tvrdé práce a pár neúspěchů, ale já si chci pamatovat jen tři medaile z mistrovství světa a skvělý kolektiv, který tady zejména poslední tři čtyři roky byl.
V rozlučkovém zápase se Švýcary jste nastoupil s kapitánskou páskou. Vrátily se vám nějaké vzpomínky na šampionát v Helsinkách, kde jste jako kapitán dovedl reprezentaci k první medaili po sedmi letech?
Jednoznačně ano, moc si toho cením. Samozřejmě kdyby Ondra (Němeček, pozn. red.) byl v základní sestavě, pásku by měl. Jsem v tomto relativně striktní a týmová pravidla jsou pro mě velmi důležitá. Ve chvíli, kdy Ondra s Jardou (Berkou, pozn. red.) řekli, že bude na tribuně, tak jsem neváhal a rád jsem mužstvo vedl. A jsem rád, že jsem ho dovedl k vítězství.
Premiéru na mistrovství světa jste si prožil v roce 2012 ve Švýcarsku, kdy však turnaj nedopadl moc šťastně. Byla satisfakce, že jste kariéru na šampionátech uzavřel stříbrem ve stejné zemi?
Ke sportu patří vítězství, ale i prohry. A zkušenost s mistrovstvím 2012 byla velmi hořká. Když se zpětně podívám, neměli jsme na to. Neměli jsme na to tým, atmosféru, kvalitu ani zázemí. Prostě jsme to přijeli zkusit a bylo to špatně, to mužstvo vůbec nefungovalo. Má to však vývoj a český florbal i všichni kolem něj se učí, aby byli nejlepší na světě. A myslím si, že aktuální tým k tomu směřuje. Každopádně je to dlouhá cesta, spousta situací i trpělivosti.
Máte na kontě 108 utkání v národním výběru. Jsou některá, jež nikdy nevymažete z paměti?
Určitě jde o první zápasy na Euro Floorball Tour, kdy jsem k mezinárodnímu florbalu poprvé přičuchl. Tehdy jsem to bral tak, že jsem dostal příležitost po povedeném Poháru mistrů za Tatran Střešovice, ale nebral jsem to jako začátek dlouhé reprezentační kariéry. Nakonec jsem kromě kvalifikace a Světových her nevynechal téměř žádný turnaj či mezistátní utkání.
Česká reprezentace juniorů získala zlato z minulých dvou světových šampionátu. O nástupce se asi bát nemusíte, že?
Vyhráli dvakrát, třeba to vyjde i potřetí, ale jednoznačně se nemusíme bát. Je však potřeba jít postupně - tady jste viděli, jak vypadá přátelské utkání měsíc před play-off, kdy je každý v nějaké fázi ročníku. Pak je další level v podobě Euro Floorball Tour, který už je nepopsatelně výš, ovšem pak ještě máme mistrovství světa. A to je daleko, daleko dále. Před těmi kluky proto je strašně moc dlouhá cesta. Myslím si, že máme obrovskou kvalitu, obrovský talent, ale je to o dřině a trpělivosti, protože všechno nepůjde hned. Přechod nějakou dobu trvá, takže na prvním místě musí zůstat trpělivost a práce.
Vidíte v kabině, že tyto vlastnosti reprezentanti z nové generace mají?
Jednoznačně ano, za to dám ruku do ohně. Jsem přesvědčen, že lídři, kteří tam jsou, tak za to táhnou. A ty, kteří by náhodou padali do průměru, vytáhnou zpátky na maximální kvalitu a tréninkovou píli. Po této stránce lze říct, že tým je v podstatě profesionální. Trénujeme jako profesionální sportovci. Jde spíše o věci kolem jako regenerace či strava, protože při takovýchto výkonech, jež kluci musí podávat, by se vám to dřív nebo později vrátilo zdravotně. Je potřeba, aby měli maximální možné zázemí v reprezentaci, ale také v klubech, jelikož podávají nasazení na nejvyšší možné úrovni.
Jak dlouho zrála myšlenka, že měření sil se Švýcary bude pro vás posledním?
Po bronzovém mistrovství světa v Helsinkách jsem reálně uvažoval, že skončím. Prvním důvodem bylo, že vnímám ze své pozice jako důležitou věc jít příkladem. Měl jsem pocit, že je čas na odchod. Ne že by moje výkonnost nějakým způsobem upadala, ale ten sport se někam vyvíjel a zdálo se mi, že už je nutné, aby otěže převzali jiní hráči. Měl jsem dojem, že sebereflexi je potřeba projevit.
Co situaci změnilo?
Na druhou stranu jsem se sešel s Jardou Berkou a velmi reálně jsme si popsali možnosti spolupráce. Nezastírám, že hrálo roli, že další mistrovství světa se mělo konat již hned další rok. Takže jsme se domluvili, že ještě rok dáme, ale primární věc, proč jsem situaci řešil, byla rodina. Mimo sezonu to ještě jakž takž šlo, jenže během ní jsou pouze tři čtyři volné víkendy, které můžete věnovat rodině a dětem. Zato já trávil čas od středy do neděle na reprezentaci, a to dvanáct let v kuse. Manželka toto roky akceptovala, což je obdivuhodné. Určitě jsme mnohokrát skřípali zubama, nicméně zvládli jsme to.
Dokázal byste si představit lepší konec reprezentační kariéry?
Ano, mohli jsme vyhrát mistrovství světa a končilo by se mi ještě o chlup lépe, ale co ve třiceti letech chci? Zažil jsem všechno a sami jste viděli, že moje děti mě potřebují doma. A nástupci tady jsou - vůbec nejde o to, že bychom hráli příští rok o záchranu. Ti kluci budou bojovat o nejlepší místa na světě, takže čas dozrál naprosto přirozeně a správně. Ale to, že rozlučka bude právě v přáteláku se Švýcarskem, rozhodl Jarda s vedením Českého florbalu. Dali nám možnost tady ještě být, jinak Jarda věděl, že finále světového šampionátu bude můj poslední zápas.
„Nastavili jsme atmosféru, v níž je úplně jedno, jestli je někomu sedmnáct nebo čtyřiatřicet.”
Co vám bude scházet?
Sice se těším domů k rodině, ale budou mi i věci chybět. Zejména kolektiv, který jsme zde vytvořili a považuji ho za unikátní. Myslím si, že je skvělé, jak tým táhne za jeden provaz a nikdo si nic nezávidí. Nikdo se na nikoho nedívá skrz prsty, a to je nejdůležitější, co jsme tady za poslední dva roky vybudovali. Zdravé prostředí pro práci a jeden respektuje druhého. Nikdo nikomu nezávidí kontrakt, góly, pozici, slávu nebo nevím co ještě. Bude mi chybět, že sem člověk přijede, vidí se s jinými kluky a je strašná sranda. Nastavili jsme atmosféru, v níž je úplně jedno, jestli je někomu sedmnáct nebo čtyřiatřicet. Děláme si legraci z každého a popichujeme se. Zároveň však je klíčové, a toho si cením moc, že tým dokáže na zápase či tréninku přepnout. To jsou atributy, které jsou důležité, aby mohl být nejlepší.
Vaše generace zajistila obrovskou popularitu tomuto sportu. Jste rád, že téměř v každé tělocvičně na základní škole jsou florbalky, děti je vezmou a jdou hrát?
Děkuji za kompliment, toho si cením. Je skvělé, že florbal je v nějaké takové fázi. Dokonce bych řekl, že je na křižovatce, neboť dlouhodobě není možné, aby ti kluci neměli podmínky pro ten sport ještě lepší. Nároky jsou obrovské a srovnatelné s profesionálním sportem, a proto je důležité, aby se pořád posouvaly. Aby se pořádaly podobné akce s reprezentací a dorůstali noví mladí hráči. Zároveň je ovšem nutnost, aby pokroky dělal sport i jako produkt - rozhodčí, haly, marketing a všechno kolem je potřeba dostávat stále výše. Jediný náš rozdíl proti fotbalu či hokeji jsou peníze, protože ti hráči trénují stejně jako fotbalisté. Samozřejmě by bylo skvělé, kdyby florbal dostal nějaký takový impulz, získal ještě větší popularitu a kluci se mu mohli věnovat ještě víc. Je to moje přání, které pro ně mám, protože oni tomu ten čas věnují.
Měl bys na závěr nějaké poselství pro mladé florbalisty?
Aby tvrdě makali. Myslím si, že to je to nejdůležitější. Mohli tu vidět jedny z nejlepších hráčů, které máme a kteří na sobě tvrdě pracují každý den. Není to o tom, že když se mi nechce, tak že zůstanu u play stationu, ale je opravdu potřeba makat. Bez toho to nejde a samozřejmě je také potřeba pevné zdraví.
