Situace před zavedením pravidla "15 a dost". Stav skóre je 9:1 po druhé třetině. O vítězi a poraženém je rozhodnuto. Poražený viditelně rezignuje a po chvíli i vítěz. Začínají se objevovat prvky nesportovního chování na obou stranách. U vítězů pramení z nudy a u poražených z frustrace. U obou z nutnosti dohrát nesmyslný zápas. Vítězové v pohodě a na půl plynu přidají sem tam další branku a začínají vymýšlet hlouposti. Hra proti rezignovanému soupeři je nebaví a hlavně nepřináší motivaci k tréninku a zlepšování se. Poražení nemají žádnou naději na úspěch a trénink jim také přijde zbytečný, když stejně tolik prohrají. Nejhorší ovšem je, že obě družstva ztrácí chuť a radost z florbalu.

Stejná situace (9:1 po druhé třetině) po zavedení pravidla "15 a dost". Vítězové začínají hrát zase naplno, aby dosáhli co nejdříve konce utkání. Poražení také ožívají, protože sice prohráli utkání, ale ještě mohou vyhrát bitvu o předčasný konec zápasu. v této bitvě rozhoduje spíše nasazení a bojovnost než sportovní umění a šance horšího družstva jsou zase vyrovnané. Prospěch vítězům je jasný. Zuby nehty bránící soupeř a běžící čas je nutí k využití všech svých florbalových dovedností. Naopak pokud poražení zvýší nasazení a bojovnost nedostanou 7 ale třeba jen 4 góly, a tak bitvu vyhrají. Chuť do florbalu jim zůstane a na porážku v utkání ani nemyslí, protože vyhráli jinak.

Smyslem každého utkání přece je, aby proti sobě bojovala 2 družstva. Pokud snad prohrávající neprobere ani vidina předčasného konce zápasu nebo je florbalová výkonnost obou družstev tak rozdílná, utkání, které probíhá bez sportovního boje, opravdu nemá smysl dohrávat. Asi budete souhlasit, že největší prohrou florbalu jsou utkání sice s vítězem a poraženým, ale bez nasazení. Diskutované "15 a dost" je dalším logickým krokem, jak se žákovský florbal může takto "prohraným" utkáním vyhnout.