Michale, jak byste zhodnotil svou minulou rozhodcovskou sezonu, ve které jste poprvé figuroval na listině pro celostátní soutěže, jako jsou například Národní liga nebo Extraliga žen?
Celý ročník pro mě byl dost náročný. Celostátní úroveň se oproti té regionální celkově hodně liší, zejména smýšlením či chováním hráčů a trenérů. Velký rozdíl je také v cestování, za celostátními zápasy, které vyžadují i větší speciální přípravu, musíte urazit delší vzdálenosti, než je tomu u regionálních soutěží. Ze začátku bylo opravdu těžké se na tuto úroveň adaptovat, ale myslím, že jsem si již zvykl a vše, co celostátní listina obnáší, bez větších problémů zvládám. Mírná komplikace ale přišla ke konci sezony, kdy byl můj stálý kolega Jan Knap nemocný, takže jsem musel pískat s někým jiným, což není nikdy úplně snadné, ale řekl bych, že se nám několik důležitých utkání povedlo odřídit velmi dobře. 

V čem je podle vás z pozice arbitra největší rozdíl právě mezi celostátními a regionálními soutěžemi?
Nemyslím si, že je zásadní rozdíl ve florbalu jako takovém. Hráči na celostátní úrovní jsou ovšem trochu rychlejší, silnější a lépe při hře přemýšlejí, ale nejvíce se tyto úrovně liší tím, co od nás především hráči a trenéři vyžadují. Na regionu chtějí hráči hlavně hrát a neřeší tolik věci okolo. Na celostátu musíte utkání více vést, hodně komunikovat s jeho aktéry a snažit se mu co nejlépe své pískání přizpůsobit, samozřejmě ale v rámci pravidel florbalu. 

Pocházíte se středočeské Dobříše, za kterou také v páté nejvyšší soutěži stále hrajete. Jak to vypadá s vaší hráčskou kariérou, a jak si podle vás tamní Sokol jako klub nyní vede?
Pokud to bude alespoň trochu možné, tak se budu snažit hrát, co nejdéle to půjde. Nedávno jsem měl totiž problémy se srdcem, takže má kariéra byla trochu v ohrožení, ale naštěstí stále ještě hrát můžu. Probíhající sezonu mě tedy stále můžete vídat v Regionální lize v dresu Dobříše. Klubu jako takovému se podle mě vede docela dobře. S áčkem mužů se nám teď dokonce dvakrát během dvou ročníku podařilo postoupit vždy do vyšší soutěže, kterou bude nyní hlavním cílem především udržet.

Pískání máte v rodině, práci rozhodčího se věnuje váš otec Michal i mladší bratr David. Jak moc se o této činnosti společně bavíte a předáváte si navzájem nějaké zkušenosti?
Pískat jsem začal jako první a oba jsem k tomu v podstatě přivedl. Zkušenosti si rozhodně předáváme, o pískání se společně bavíme dost, často se také díváme na florbal v televizi a konzultujeme spolu některé situace, které se během duelu udály. Oběma se navíc snažím pomáhat, přeci jenom zkušeností mám více než oni, a tak si občas přijdou i pro nějakou tu radu nebo vysvětlení.

"Pískání beru i jako druh příjmu a extrémně mě to baví. Kdybych nebyl rozhodčím, tak bych si musel stejně o víkendu najít práci. U pískání je ovšem bonus, že mě to opravdu naplňuje a i kariérně posouvá, například v komunikaci s lidmi a rychlém rozhodování, těchto podobných benefitů má pískání mnoho." 
Michal Kolář, rozhodčí CE soutěží

Jak moc je podle vás pro rozhodčího důležitá kondice? Věnujete se jí nějak speciálně během své přípravy?
Kondice je pro rozhodčího určitě důležitá, když utkání nezvládnete fyzicky, tak jste pak dost unavený a tím ztrácíte i koncentraci. Já se jí ale nějak speciálně během své přípravy nevěnuji, jelikož fyzičku nabírám během hraní za klub, ale i školní tým. V hale vždy trávím minimálně tři odpoledne za týden plus o víkendech hrajeme zápasy, takže potřebu speciálně se kondičně připravovat nemám. Kdybych ale aktivně nehrál, tak bych se rozhodně nějak připravovat musel. 

Patříte také mezi školitele rozhodčích a na vzdělávacích seminářích. Měl byste tedy nějakou radu nebo doporučení pro začínající arbitry?
V každém případě bych se nebál si pískání vyzkoušet. Florbalové prostředí se dost zlepšilo a rozhodčí jsou mnohem lépe bráni a vnímáni, a to hlavně na mládežnických turnajích. Vždycky se ale může najít výjimka, jedním z úkolů rozhodčího je někdy dělat i nepopulární, avšak správná rozhodnutí, tudíž negativní emoce k tomu prostě občas patří a my se nimi musíme naučit vyrovnat. 

Jak během samotného utkání vnímáte právě negativní emoce od jeho aktérů? Máte nějaký recept, jak s nimi pracovat?
Musíme si říct, že negativní emoce ke sportu patří a vždycky patřit budou. Vždy ale záleží, jestli jsou opodstatněné či nikoliv. Někdy, když vím, že jsem udělal špatné rozhodnutí, se za něj omluvím a uznám svou chybu. Rozhodčí je pořád jen člověk a také dělá chyby, navíc každý hráč či trenér danou situaci vidí z jiného úhlu pohledu, a proto se vždy se snažím vysvětlit a objasnit aktérům zápasu svůj pohled na danou situaci, který bývá občas trochu rozdílný než ten jejich. Mám ale zkušenosti s tím, že když jim na to řeknete svůj názor a oni vidí, že se snažíte a chyby z různých důvodů neděláte schválně, tak většinou vaše rozhodnutí přijmou. Když jsou na druhou stranu emoce neopodstatněné, tak člověk na vás bude řvát i přes to, že mu to vysvětlíte, ale nic s tím bohužel neuděláte a musíte se s tím smířit. 

Ve florbalovém prostředí vás nezahlédneme jen s píšťalkou či florbalkou v ruce. Při různých akcích totiž děláte časoměřiče nebo stříháte videa. Čemu přesně se věnujete?
Videa stříhám pro semináře rozhodčích, konkrétně pro region Praha a Středočeský kraj. Na videích jsou k vidění různé typy situací na hřišti, které společně s rozhodčími na vzdělávacích akcích rozebíráme. Dále dělám pro Český florbal dobrovolníka na akcích, jako je například mistrovství světa, superfinále či EFT. Většinou mám na starost zápis utkání nebo se starám o časomíru. Být součástí těchto akcí je pro mě super zkušenost, navíc když pracujete se skvělou a pro florbal zapálenou partou lidí. 

Rovněž také zastáváte pozici delegáta. Co patří mezi náplň vaší práce?
Má práce spočívá v tom, že jdu na utkání, kde hodnotím výkon rozhodčích a snažím se jim předat co nejvíce zkušeností a také jim pomoct do další kariéry. Práce ovšem začíná již několik dní před daným zápasem, kdy se zpravidla s rozhodčími zkontaktuji a zjistím například, jak je pískání baví, jak dlouho se mu věnují nebo v čem se chtějí zlepšit. Poté jejich výkon v utkání sleduji přímo v hale a rovněž dohlížím na jeho průběh. Po konci duelu se s nimi sejdu a celé jejich figurování si společně rozebereme. Na regionální úrovni jde hlavně o předání zkušeností, rad a tipů, na té celostátní pak především o zhodnocení výkonu. 

Kam až byste to chtěl jako rozhodčí dotáhnout? Máte nějaký sen nebo cíl?
Cíl je pro mě určitě superliga a takovým velkým snem by bylo si zapískat na mistrovství světa. Kvůli problémům se srdcem vrcholový sport sám dělat nemůžu, takže když je alespoň nějaká šance v něm jako sudí figurovat, udělám pro to maximum. Superliga si myslím, že je určitě reálná v dohledu pěti šesti let. Neustále se s kolegou chceme posouvat dopředu a věříme, že si někdy nejvyšší mužskou soutěž zapískáme. Snažíme si jít krok po kroku, jako další směr vpřed bereme naší první nominaci na 1. ligu mužů, ve které si teď o víkendu odbudeme premiéru.

Utkvěl vám v paměti nějaký kuriózní či neobvyklý moment, který se vám během rozhodcovské kariéry přihodil?
Nutno říct, že každý zápas je jiný a má svá specifika. Já mám hrozně rád komunikaci s lidmi, takže nejen při přerušeních s hráči prohodím pár slov a dozvím se zase něco nového a zajímavého. Pro mě je to už něco, co svým způsobem přesahuje samotný sport a pak se i stane, že mě někdo třeba pozdraví na ulici, což mě vždy potěší a udělá radost. Nevybral bych tedy jeden konkrétní kuriózní moment, i když například nějakou červenou kartu, kdy mi hráč něco "hezkého" řekl, jsem již také udělil (úsměv). 

Kromě pískání se věnujete i škole. Kde nyní studujete a jak se vám daří skloubit školu s pískáním florbalu?
Momentálně jsem první rok na magisterském studiu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Skloubit školu s pískáním je samozřejmě náročné, ale pokud člověk chce, tak se to zvládnout určitě dá. Místo toho, abych šel o víkendu ven s kamarády, ho celý trávím v hale na turnajích a zápasech. Pískání beru i jako určitý druh příjmu, extrémně mě to baví, ale přivýdělek je prostě super. Kdybych nebyl rozhodčím, tak bych si musel stejně o víkendu najít práci. U pískání je ovšem bonus, že mě to opravdu naplňuje a i kariérně posouvá, například v komunikaci s lidmi a rychlém rozhodování, těchto podobných benefitů má pískání mnoho. 

Máte ještě nějaké jiné koníčky, nebo už vám moc volného času kvůli florbalu nezbývá?
Toho času opravdu moc není, ale když už se nějaký najde, tak ho rád využiji ke sledování jakéhokoliv druhu sportovního utkání. Pak nesmím zapomenout na přítelkyni, se kterou se snažím trávit co nejvíce času, jak jen to jde.